ZLATÁ STEZKA

na Šumavě

Sůl nad zlato

Nedostatek soli v Čechách byl jedním z hlavních důvodů, proč staří Čechové navazovali obchodní styky s cizinou. Zprávy o solném obchodu se objevují už od 9. století. Sůl, jak známo, byla i v minulosti nezbytnou složkou pokrmů a nejvýznamnějším konzervačním prostředkem. Sůl ze solných dolů v oblasti dnešního Reichenhallu v Bavorsku, Halleinu, Hallstadtu, Ischlu a Aussee v Rakousku se dostávala prostřednictvím obchodních tržišť na Dunaji velkou měrou také do Čech. Téměř monopolní postavení v obchodu se solí zaujalo město Pasov a to díky především příznivé poloze při dopravě využívaných na řekách Innu a Dunaji.

Staré obchodní cesty

Z Podunají vybíhaly do Čech přes Šumavu obchodní cesty, z nichž nejstarší byla Vintířova stezka (Gunthersteig, Böhmweg, Via Bohemorum), která vedla z oblasti Deggendorfu přes Žďánidla, Vysoké Lávky, Hartmanice a Sušici. Stezka vznikla patrně dávno před působením poustevníka Vintíře na Šumavě (+ 1045). Tuto cestu stejně jako úvodní prachatickou Zlatou stezku představovaly nejspíš jen úzké stezky pro pěší nebo pro zvířata nesoucí náklad. Skutečné dálkové obchodní silnice u nás vznikaly až později, za panování Karla IV.

Zlatá stezka

Spojení Čech s Pasovem a některými sousedními středisky obchodu v Podunají zajišťoval systém soumarských stezek zvaných od počátku 16. století Zlatá stezka (Goldene Steig). Tradičně výsadní postavení zaujímaly v solném obchodu se svou cestou Prachatice. Rovněž Vimperk měl už od roku 1312 cestu na Pasov, která na zemské hranici míjela strážní věž (Königswarte, Kungeslen, Kynžvart, Strážný). Pro starší dobu se uvažuje o odbočce Zlaté stezky prachatické u Volar ve směru na Vimperk a Kašperské Hory. Kašperskohorská Zlatá stezka, chráněná královským hradem Kašperkem a procházející významnou zlatonosnou oblastí, sloužila obchodnímu ruchu od roku l366.

Způsoby nákladní přepravy

Na šumavských obchodních cestách se uplatňovaly různé způsoby nákladní dopravy. Zboží se jednoduše přenášelo na ramenou a zádech (často v krosnách), používaly se různé ruční dopravní prostředky jako káry, kolečka a vozíky. Pro dálkový obchod byla častou přeprava na vozech, saních nebo se provádělo přenášení nákladů na hřbetech zvířat (koní, mul, případně oslů). Náklad přepravovaný na zvířatech se nazýval "Saum". "Säumen" byl německý výraz pro transport zboží na zvířatech. Vycházel z řecko-latinského "sagma", což znamenalo sedlo s rancem.

Soumaři

Soumary (Säumer, Saumare, Samer) byli nazýváni muži, kteří prováděli transport zboží soumarským přenášením se zvířaty. Jeden soumarský kůň nesl náklad o váze kolem tří centýřů (tj. cca přes 185 kg). Solné bečky, ploché nádoby na víno, pytle nebo balíky se zbožím bývaly upevňovány na zvláštní dřevěná nosítka nebo sedla.

Bečky se solí (prostice) se zavěšovaly zpravidla do rovnovážné polohy po obou stranách zvířete. Soumarskou přepravu zboží prováděli, většinou vedle obyvatel měst a městeček ležících na Zlaté stezce, především také sedláci z okolí. "Soumaření" provozovali se svými syny a čeledíny jako vedlejší živnost. Někdy vstupovali do služeb ke kupcům - velkoobchodníkům.

Karavany a přepravované zboží

Dálková obchodní silnice z Pasova přes Kvildu a Kašperské Hory už od svého vzniku (1366) umožňovala formanskou dopravu na kupeckých nákladních vozech. Z důvodů větší bezpečnosti se soumaři a kupci spojovali do malých či větších obchodních karavan. Mnohdy bylo zapotřebí, aby karavanu doprovázel ozbrojený doprovod, který byl ve středověku poskytován zeměpánem, ovšem jen za úplatu.

Přeprava zboží na starých cestách se prováděla během celého roku. Zvláštní ruch zde však nastal zejména po žních a výmlatech, tedy na podzim a v zimě, kdy byl dostatek obilí - hlavního zboží na výměnu za sůl. Za vhodných sněhových podmínek se k dopravě v zimě užívaly saně tažené koňmi. To, že v osadách položených na obchodních cestách vznikaly pro soumary, formany, kupce i obyčejné pocestné četné hospody, není třeba vysvětlovat.

Vedle soli se k nám z Podunají ve středověku dováželo zboží jako bavorské plátno, různá jemná sukna, vína, koření, další kupecké zboží včetně luxusních předmětů. Z Čech se vyváželo obilí, slad, med, sádlo, vejce a ryby. Často se z Čech do Pasova hnal také dobytek.

Kašperskohorská cesta

První zpráva o kašperskohorské cestě na Pasov a Bavorsko je ze stejného roku, kdy byla zahájena stavba hradu Kašperka - z roku 1356. Heinczlinus Bader obdržel v tomto roce od císaře Karla IV. do dědičného svobodného užívání pozemek u osady Červená pod "Malou Losenicí" za věrné služby při vyhledávání a vytyčení trasy této nové silnice.

Horní město Kašperské Hory (Reichenstein) bylo se svým okolím v té době důležitým střediskem těžby zlata. Postavení tohoto horního města se posílilo nejen výstavbou královského hradu, ale také situováním mezinárodní obchodní cesty, která procházela kolem bohatých zlatodolů a rýžovišť.

Úkol královského hradu - Kašperka

Důležitým úkolem královského hradu, který nesl jméno svého císařského zakladatele Karla IV. - Karlsberg, byla vedle ochrany zlatých dolů a zemské hranice také ochrana mezinárodní obchodní silnice. Její výstavba nebyla v podmínkách šumavského pralesa jistě snadnou záležitostí a tak není divu, že práce na ní trvaly přes 10 let. Cesta se musela vyhýbat četným zrádným slatinám. Někde bylo zapotřebí položit haťové přechody nebo vozovku zpevnit kameny. Potoky se překonávaly po mělkých brodech nebo byly přecházeny po dřevěných mostech. Nejnamáhavější práci však představovalo odstraňování dosud nedotčených porostů hraničního pralesa.

Pro volnější výhled i pro znesnadnění útoku případných loupežníků se od 14. století provádělo často kácení stromů a vysekávání houštin po obou stranách silnice, zejména v nepřehledných úsecích až do vzdálenosti kolem 30 metrů.

Význam a privilegia Kašperských Hor

Když byla v roce 1366 silnice z Pasova přes Kvildu do Čech dokončena, získaly na ní Kašperské Hory právo obchodního skladu. Karel IV. nařídil všem kupcům, kteří po cestě pojedou, aby zůstali přes noc v Kašperských Horách i se svými povozy. Kdo by neuposlechl, měl zaplatit pokutu 100 hřiven lotovaného zlata, z čehož polovina připadla královské komoře a polovina Kašperskohorským.

Také bylo uvedeno, že všichni kupci, kteří přijdou do města v kteroukoliv dobu, mají zaplatit z koně po jednom haléři. Rovněž hrad Kašperk měl od císaře Karla IV. majestát z roku 1366, v němž byla dána hradu "svoboda, aby cesta z Pasova šla svobodně, a aby z kupců, cožbykoli vezli, nebylo od toho bráno clo, kromě litého zlata a stříbra".

Husitské války

Za husitských válek a za následujících zmatků a rozbrojů silně utrpěly obchod a bezpečnost na šumavských cestách. Z té doby jsou zprávy o výpadech z Čech po cestách z Kašperských Hor a Vimperka do Bavor a Pasovska. Útočníci, mezi nimiž nechyběli ani lidé z posádky hradu Kašperka, zde vypálili několik vesnic a loupili dobytek, což bylo nezřídka opětováno z bavorské strany na českém území.

K roku 1458 se uvádí, že Zdeněk ze Sterberka, držitel kašperského hradu, opravil zpustlou pasovskou silnici, po níž se pak jezdilo "jako za starých dob". Soumarský transport po silnici z Pasova přes Freyung do Kašperských Hor se plně rozvinul ovšem až na počátku 16. století. Čilý ruch zavládl tehdy také na cestě z Vilshofen přes Grafenau do Kašperských Hor, které se v té době začalo říkat "Goldene Strasse" (Zlatá silnice).

Sůl z bavorska

Roku 1571 získala města Kašperské Hory, Sušice a Klatovy císařské potvrzení svých svobodných skladů, jež byly zásobovány především solí bavorských vévodů. Ti svým solným obchodem až do počátku 17. století úspěšně konkurovali Pasovu a Prachaticím. Bavorská sůl se dopravovala loďkami po řece Innu do Schärdingu a ke sv. Nikolovi (Mikuláši) před Pasovem, do míst patřících tenkrát Bavorsku. Odtud pak byla sůl dopravována přes Vilshofen po staré cestě na Grafenau do Kašperských Hor, Sušice a Klatov.

Zánik starých soumarských cest

K oživení pasovského obchodu s Čechami dochází opět až po roce 1608, kdy Bavorsko začalo dodávat svoji sůl do Pasova. Solný obchod od 16. století ovlivňovaly rovněž zájmy Habsburků o prosazení monopolního postavení císařské soli v jejich monarchii. Třicetiletá válka a léta po ní znamenají přes pokusy o obnovu úpadek a nakonec zánik starých soumarských cest.

Dech historie

Připomínkou dávného ruchu na šumavských stezkách jsou nyní už jen zažloutlé písemnosti v archivech, několik názvů osad a míst a také stopy v terénu. Zbytky středověkých silnic jsou patrné v lesích u státní hranice, dále v oblasti Horské Kvildy, Zhůří, Flusárny i Kozího Hřbetu. Na řadě míst (zejména ve strmých svazích) se starodávné cesty zařízly do terénu hlubokým úvozem. Vyhledání terénních zbytků historické komunikace usnadňuje například rukopisná mapa Zlaté stezky kašperskohorské z roku 1736.

Význam šumavských stezek

Staré stezky přes Šumavu nebyly významné jen z hlediska obchodu a cestování. V neposlední řadě plnily nezastupitelnou úlohu v oblasti pohybu myšlenek, výměny kulturních hodnot. Je potěšitelné, že dnes s historickou vzpomínkou na staré šumavské cesty ožívá rovněž snaha najít cesty k obnovení přátelských sousedských kontaktů lidí po obou stranách šumavské hranice.

[CK Retour | Historie měst a obcí | Historie Vimperka]