Historie sirkařství

První sirky na světě

Do konce 18. století se používalo k založení ohně křesadlo. Novým řešením byly různé typy zapalovadel a máčecích zapalovačů, později třecí zápalky. První zápalky se nazývaly congrevské po vynálezci světelných raket generálu Congrevovi, vyrobené anglickým lékárníkem Johnem Walkerem v Londýně ve dvacátých letech 19. století. Zapalovaly se protažením mezi skelnými papíry. Ve třicátých letech se objevily první zápalky fosforové, jaké vyráběl ve své laboratoři také vídeňský lékárník Štěpán Römer. Hořlavá směs byla složena z bílého fosforu, minia, chlorečnanu draselného a burelu. V laboratoři lékárníka Römera připravovala hořlavou směs paní lékárníková a té při práci pomáhala Marie Urbancová, pocházející z Lazník u Lipníka nad Bečvou. Marie se zamilovala do truhlářského tovaryše Vojtěcha Scheinosty. Tento Sušický rodák našel práci až u lékárníka Römera, kde hobloval dřívka pro výrobu zápalek.

Počátky výroby v Sušici

Své znalosti si Vojtěch a Marie odnesli zpět do Vojtěchova rodiště a započali zde sami s výrobou zápalek. Dochovalo se datum 31. října 1839 kdy je sušickým magistrátem jmenován Scheinost výrobcem zápalek. Na to se s Marií ožení. Výrobou započali ve vyhořelém domě uprostřed náměstí. Své sirky prodávali na trzích a poutích v nejbližším okolí. Poptávka se ovšem natolik zvýšila, že Scheinost začal zaměstnávat další dělníky a domácí pracovníky, mezi nimi i děti. Odbyt rozšiřuje do Horních Rakous. Počátkem čtyřicátých let začíná obchodně spolupracovat s místním obchodníkem Bernardem Fürthem, od něhož si roku 1843 pronajímá tovární objekt na okraji města. Díky Fürthovu obchodnímu duchu pronikají sušické sirky do světa. Ovšem Fürth je natolik zdatný obchodník, že časem proniká přímo k vedení podniku. Pomohou mu k tomu Scheinostovi finanční obtíže. Dohodnou se na společnictví a nakonec na odprodeji celé výroby Fürthovi. Scheinost zůstává dále v továrně ředitelem a technickým vedoucím.

Rozvoj výroby

Tovární objekt se rozrůstá a staví se i nový pobočný závod ve Zlaté Koruně. Fürth se stává mocným, jeho podnikání přináší obživu lidem v širokém okolí. Sušické zápalky si získávaly stále větší popularitu Od počátků pronikají do výroby první stroje a jednoduché nástroje. Jedním z nich se stává zasouvací stroj pro máčení dřívek, zhotovený podle Scheinostova návrhu. Už u Römera měl možnost neustále přemýšlet, jak zjednodušit a zrychlit výrobu. O vyspělosti výroby jistě svědčí i to, že stroj okopírovali bavorští sirkaři, kde měla výroba zápalek dobré tradice. Přesto však výroba zůstávala především ruční, při používání jednoduchých nástrojů. Máčení do zápalné hmoty a vyjímání dřívek z rámů se dělalo ručně. I plnění krabiček a jejich balení. V padesátých letech se strojní výroba rozbíhá rychleji. Nastupují nové stroje. Máčí se strojem Seeboldovým, poháněným řemenicí z parního stroje, tak jako i mlýnek na třecí hmotu, hoblovací a plnicí stroje.

Vznik společnosti Solo

Po roce 1848 využívá Švéd Lundström objevu červeného fosforu k výrobě tzv. bezpečnostních zápalek. Brzy na to zavádí jejich výrobu v sušické sirkárně také Fürth, ale pro malý odbyt musí novinku z výroby opět stáhnout. V těchto dobách obchoduje firma nejen s Německem, Haličí a Anglií, ale také s Ruskem, Amerikou a Orientem. Po Fürthově smrti roku 1849 odchází z podniku Scheinost a zakládá vlastní výrobu zápalek v novém objektu. Jedná se o bývalou hospodu "V ráji" a později se výroba rozšiřuje do nově postavených budov, zvaných "hořejší sirkárna". Výroba se rozvinula tak rychle, že najednou byla nouze o kvalifikované pracovníky. Současně zesílil boj o zahraniční trhy. Odbytové potíže a rozmach automatických strojů v zahraničí vedly až ke spojení tuzemských výrobců. Mnohé sirkárny byly zrušeny avšak roku 1903 vznikla akciová společnost Solo, roku 1912 Helios.

Historie v tomto století

Část práce přebírají nové výkonné stroje zavedených do výroby od počátku 20. století. V období krize je roku 1932 zastavena výroba v bývalé Scheinostově továrně. Náhradou zde Solo začíná s výrobou papírových kelímků, pouzder a držátek na pera. Další stagnace výroby je přichází s druhou světovou válkou. Po osvobození Sušice se výroba opět rozbíhá a od roku 1947 se znovu exportuje. Sedmdesátá a osmdesátá léta znamenají modernizaci výroby. Roku 1984 je vyrobena poslední dřevěná krabička. Nahradila ji papírová - kartonová.

Expozice v muzeu Šumavy

Početná sbírka nálepek a krabiček se nacházela ve starých prostorách muzea na sušické radnici. Po přestěhování muzea do dnešních prostor v čp. 40 (renesanční Voprchovský dům) roku 1935 se stalo sušické sirkařství součástí expozice. V té době je muzeu darována část ze strojového vybavení továrny Solo, která už nevyhovovala nárokům výroby. Roku 1959, kdy se připomínalo 120. výročí počátků sušického sirkařství, vznikla expozice sirkařství v současných prostorách.

[Domovská stránka Sušice | Historie Sušice]