Historie Prášil

Vznik obce

Osada vznikla koncem 18. století, kdy kolem skelné hutě, vystavěné Lorencem Gattermayerem v roce 1739, vyrostly první obytné domky. Panství v této oblastivlastnil mimo jiné i rod Lobkoviců, který zavedl v obci výrobu skla a zrcadel. Rozsáhlejší vývoj osady pokračoval teprve začátkem 19. století, kdy Prášilské panství přešlo do majetku knížete Schwarzenberka. V té době se domky rozprostíraly po svahu hory Ždánidla, samoty si našly své místo na svazích Poledníku, Formbergu a okolo Prášilského potoka. Ve 20. století začaly dřevěné stavby nahrazovat stavby zděné a již roku 1803 zde byl vystavěn kostel sv. Prokopa.

Počátek 20. století

Na počátku 20. století zde byla pošta s telegramem, lékař, dva hostince a studentská noclehárna, četnická stanice, inspektorát, oddělení finanční stráže, státní polesí, státní a obecná škola, trojtřídní česká škola a čtyřtřídní škola německá, pila a papírna, která patřila k nejstarším v Čechách, vyhořela roku 1933 (ruční papír, který se zde vyráběl, byl dodáván pro prezidentskou kancelář).

Pohled na obec z počátku 20. století

Bývalý Schwarzenberský pivovar byl roku 1928 přestavěn na chatu KČT (klub českých turistů), kam bylo již zavedeno elektrické světlo. Roku 1936 vystavěli členové KČT na Prášilském potoce koupaliště. Od roku 1938 se v Prášilech uvádí elektrické osvětlení z malé elektrárničky a primitivní vodovod rozvedený z bystřiny. Tehdy, v roce 1938, zde žilo 1022 obyvatel žijících ve stošedesátjedna domech. Většina obyvatel se živila jako dřevaři nebo drobní řemeslníci. V obci byly registrovány dva německé a dva české spolky.

K Prášilům náležely i mnohé samoty a osady v blízkém i vzdáleném okolí, které dnes můžeme v terénu identifikovat jen s přesnou znalostí lokalizace: Dolní a Horní Steindlberg, Gsenget, Horní huť, Formberg, Liščí díra, Grunbergrova huť, Neubrunn, Seeberg, Seckerberg, Sonnberg, Gruberg...

Po druhé světové válce

Po skončení druhé světové války bylo mírné a většinou bezkonfliktní německé obyvatelstvo městečka a přilehlých obcí vysídleno a do kraje přišlo několik dobrodruhů v rámci dosídlování pohraničí. Jen někteří přišli pracovat. Mnozí přijeli krást a loupit, aby s lehce nabytým majetkem opět odešli do vnitrozemí. V městečku tehdy zůstalo pár hajných a několik lesních dělníků. Jejich osud byl velmi zvláštní.

Po roce 1948

Záhy po komunistickém puči v roce 1948 vyrostly podél celé hranice mohutné zátarasy a znemožnily lidem pohyb v okolních lesích. Současně poloopuštěné území zabralo vojsko a odřízlo obyvatele od kontaktu s Československem. Na okolních stráních se rozprostřely dráhy pro obrněné transportéry a tankové střelnice. Okolní vesnice posloužily jako vhodné dělostřelecké terče a postupně zmizely. Stejným způsobem se zmenšovalo i samotné městečko Prášily.

Dnes

Dnes z něj zbylo sotva 25 domků. Celých čtyřicet let sem nikdo nesměl, mnozí lidé se odstěhovali, ale někteří přece jen vydrželi. Obývají ubohé torzo vesnice, která měla ještě za první republiky podobný zvuk jako třeba Špindlerův Mlýn. Obec nemá školu ani kostel (poměrně nedávno odstřelen vojáky), zůstal tu jen smutný hřbitůvek s ulámanými kříži. Škola je v 15 km vzdálených Hartmanicích, kam jezdí dvakrát denně autobus. Pokud ovšem kraj ovládlo vojenské cvičení (to bylo velmi často), děti se do školy nedostaly třeba několik dní a lidé neměli ani základní potraviny. Obyvatelé pak museli zabít slepici, pokud jim však neutekla za "dráty" do hraničního pásma, kam se pro ni už nedostali. Ačkoliv mnozí lesáci za "dráty" pracovali, mohli tam jen s ozbrojeným doprovodem. A všichni byli prověřeni... Lidem se zde druhá světová válka protáhla o celých 45 let.

[Domovská stránka Prášil | Historie dalších měst]